Nedá mi to a rozhodla jsem se napsat reakci na post uveřejněný na sociálních sítích organizace Helppes. Post a originál diskuze najdete zde.

V tom postu si jedna klientka stěžuje, že jí kolemjdoucí nepodali pomocnou ruku když ji potřebovala a nad chováním kolemjdoucích se rozhořčuje. Já jí rozumím. Na jejím místě bych asi nejednala jinak a měla bych stejně horkou hlavu.

Horkou hlavu má navíc více než 5000 lidí, kteří do této hodiny post sdíleli.

Nechci tvrdit, že vím, jak přesně to bylo. Paní nepíše ke svému pádu více podrobností než jen to, že byla v parku, zrovna telefonovala, nejspíš venčila psa někde na travnatých plochách (těžko říci – nepíše) a také to, že pes se snažil dovést pomoc až k ní.

Proč na tento post reaguji? Hlavně proto, že se mne to téma vnitřně dotýká. Podobnými stavy trpím a mám hrůzu právě z pádu někde na veřejnosti a z toho, že si nebudu umět zavolat pomoc.

Slečna, které se nepříjemnost udála, podle všeho trpí stavy poruchy vědomí, které jsou nebezpečné hlavně proto, že při omdlení většinou od někud někam padáte. A zraníte se často právě při tom pádu. 

Já sama v posledních dvou týdnech nedělám nic jiného, než běhám po neurologiích, EEG, EKG a dalších vyšetřeních, aby se zjistilo, proč se mi objevily podobné stavy. Jednou jsem omdlela po uklouznutí na kaluži a následně jsem prodělala záchvat s poruchou vědomí a křečemi. Od té doby se pocit na omdlení dostavuje celkem často a jednou jsem musela do nemocnice, protože se mi zatmělo. Neomdlela jsem, ale nemohla jsem pořádně mluvit. 

Ten stav bych popsala k bdělému stavu bez možnosti se pohnout a mluvit. Naštěstí nešlo o mrtvici, jak si záchranáři mysleli. Ovšem o co tedy jde, se ještě neví.

Když někde spadnete, pomůže vám někdo?

Co mne na postu zaujalo nejvíce, je právě nařčení lidí chodících okolo. Sama organizace Helppes píše, že je do nebe volající, jak se lidé chovají lhostejně.

Přitom tohle je přesně ukázkový příklad chování, které autor knihy Zbraně vlivu – Robert B. Cialdini popisuje jako „Sociální schválení“.

Teď si možná říkáte: „To jako znamená, že lidé prostě schvalují, co se mi stalo? Nikdo nepřijde?“

Tak to není.

Sociální schválení je jev pevně zakořeněný v lidském genomu stejně jako například flirtování.

Jedná se o chování, které používáme v případě, že neznáme sami odpověď na nějakou otázku, nebo si nejsme jisti, jak se zachovat. V tu chvíli hledáme oporu a odpověď u dalších lidí. Čím větší skupina si myslí to samé a chová se nějakým určitým způsobem, či nakupuje určitou věc, je to pro nerozhodného člověka známkou správného chování a sám se tak zachová.

Tohle chování má pro nás spoustu výhod. Například nakupujeme většinou to, co ostatní nakupují. Podvědomě si totiž myslíme, že pokud to kupuje tucet dalších lidí, je to správná volba.

Problém ovšem nastane v případě, jaký prožila paní s pejskem. Pokud upadnete a nebudete viditelně krvácet, volat o pomoc nebo někomu neskočíte pod auto přímo, je velké nebezpečí, že vás lidé budou prostě obcházet a překračovat.

A to doslova!

Paní není vyjímkou… 

Bohužel tohle jsem četla už mnohokrát. Je to stále stejné a ani šířením na sociálních sítích se nic na chování lidí nezmění.

Změnit se může alespoň částečně sám člověk, pokud se o problematiku zajímá nebo si o ní přečte něco bližšího. Jako já například.

Před asi půlrokem jsem četla od jednoho freelancera, že lidi nechali málem umrznout bezdomovce venku na lavičce. Jindy zase paní psala, jak zachraňovala pána, co smrděl lihem, ale měl cukrovkový záchvat.

Sama jsem dávala první pomoc jednou paní, co se mi zklátila přímo před očima na nádraží a podruhé jsem volala záchranku pánovi, který byl zklácený v pangejtu u cesty a auta jezdila okolo a lidi chodili také asi 2 metry od něj.

Co se tedy událo?

V prvé řadě je nutné pochopit, že se nejedná o lhostejnost. Ani za to nemůžou mobily. Ti lidé by se nejspíš zachovali úplně stejně i před dvaceti lety. 

Proč byli lidé k nemocné ženě přezíraví a nepomohli jí? Nechci polemizovat, ale myslím si, že situace byla pro kolemjdoucí natolik nejednoznačná, že situaci neuměli posoudit a hledali tudíž inspiraci právě v chování dalších lidí.

Cialdini píše doslova toto:

„Obecně platí, že nejsme-li si jisti sami sebou, je-li situace nejistá či nejednoznačná, zavládne-li nejistota, pak je nejpravděpodobnějí, že budeme vnímat a akceptovat aktivity druhých jako správné.“(1.)

Pak pokračuje dál:

„Během studia reakcí ostatních lidí při řešení vlastní nejistoty je ovšem pravděpodobné, že budeme přehlížet nenápadnou, ale důležitou skutečnost. Tito lidé pravděpodobně také zkoumají sociální důkazy. Zejména v nejednoznačných situacích mají šichni tendenci sledovat, co dělají ostatní, a to vše má za následek fantastický jev zvaný „pluralitní ignorace“.

Z případu ženy je tedy zřejmé, že se skutečně jednalo o případ sociálního schválení, nikoliv stále větší ignorace a lhostejnosti lidí, jak se následně všichni rozhořčují pod diskuzí.

I Cialdini ve své knize popisuje případ, kdy jistou ženu Catherin Genovesovou za přihlížení 38 svědků její vrah na ulici zavraždil. Podle deníku Times nikdo z oněch 38 přihlížejících nezvedl telefon a nezavolal na policii. Samozřejmě i tehdy nastala mezi občany panika a šok. Ale hlavně ten šok nad lidskou lhostejností. Lidé svědky označovali za lhostéjné, sobecké, necitlivé jedince, kteří jsou semletí moderním způsobem života.

Už tehdy, v roce 1974, proběhla štvanice na „apatii lidí“ a ještě nějakou dobu se v plátcích pravidelně objevovaly články, vysvětující různé druhy apatie lidí.

Ostatně o tomto konkrétním případě a fenoménu „skupinové apatie“ vzniklo i několik dalších publikací, například kniha Thitry-eight witnesses autora A.M. Rosenthala (editor TIMES – zemřel roku 2006).

Proč nikdo nepomohl?

V případě Genovesové bylo „přítomno“ 38 svědků, kteří nic neudělali. Nezavolali ani policii ani nezasáhli. Proč? Proč paní v parku, ležící na zemi s problémem zavolat pomoc a mluvit nemohla na sebe upoutat pozornost a ani speciálně vycvičený pes nikoho nakonec nepřivedl?

U případu Genovesová se dva newyorští specialisté – profesoři psychologie, pan Bibb Latané a John Darley shodují na dvou odůvodněních.

První důvod je celkem logický. Čím více lidí nebezpečnou událost sleduje, tím dramatičtěji se snižuje pravděpodobnost, že někdo zavolá pomoc. Jakto?

Pokud stejnou situaci sleduje mnoho dalších svědků, osobní odpovědnost každého jednotlivce se snižuje. Lidé se po sobě budou koukat a říkat si:

„Nejspíš už někdo reagoval a pomoc volal.“

Jenže pokud si každý myslí, že pomoc zavolal někdo jiný, nakonec pomoc nezavolá nikdo.

Druhý důvod, který zmiňuje Cialdini i ve své knize, je psychologicky mnohem složitější. Vychází z principu sociálního důkazu a zahrnuje efekt pluralitní ignorace. Velmi často případ nouze nevypadá jako případ nouze a pak je velmi těžké rozhodnout se o dalším postupu.

Je člověk ležící na lavičce bezdomovec nebo je mu špatně? Je žena ležící na trávě v parku venčící svého psa a odpočívající, nebo je v bezvědomí? Co se vlastně děje?

V případech nejistoty máme sklon hledat inspiraci v jednání druhých.

Ale co pes? Proč nikoho nepřivolal?

Zde, v případě ženy, která měla asistenčního psa, je to nejspíš ještě trošku složitější. Z popisu ženy není jasné, jaký obleček měl pes na sobě. Měl označení asistenčního psa? Bylo z označení zřejmé, že je nutné pomoci jeho pánovi v nesnázích? Pokud zajdu ještě trochu dál, můžeme si položit otázku, zda je společnost vůbec seznámena s tím, jak se asistenční pes chová v případu nouze a co má dělat, aby pomohl. Pak by to možná lidem, na které pes štěkal a běžel k nim, došlo.

Jenže ani já, ani moji blízcí, s kterými jsem o tom mluvila, neumí jasně říct, jak by si interpretovali situaci, kdy k nim přiběhne cizí pes bez náhubku a štěká.

Štěkající pes bez náhubku, který běží ke mne, je pro mne hrozbou a v tu chvíli moc nesleduji, co má na sobě. Nehledě na to, že hodně psů v dnešní době nosí kšíry a nějaké vesty. 

Je skutečně těžké situaci vyhodnotit.

Osvěta, jak se chová záchranářský pes, by nejspíš pomohla. Ale těžko říci. Jak píšu výše, nevychovaní psi, kteří v parku volně pobíhají, jsou opět celkem běžnou záležitostí.

Možná by tedy pomohlo něco úplně jiného.

Jak tohle vyřešit?

Já sama nemám řešení. Článkem jsme chtěla upozornit na to, že se tohle stává a nejspíš se stane znovu a možná právě vám. Pokud si z článku něco vezmete, připravte se na tuhle situaci tím, že o ní budete vědět.

Myslím, že výkřiky o tom, jak jsou lidé nevšímaví nebo lhostejní, nikoho dalšího nezachrání.

 

Mě osobně nejvíce vždy pomohlo, když jsem si mohla o dané problematice přečíst co nejvíce informací z co nejvíce zdrojů. Pak jsem vždy pocítila výraznou změnu v určité oblasti. Například teď už vím, že uvidím-li někoho někde ležet, situace bude nejasná a lidi po sobě budou koukat, půjdu a jako první se budu aktivně zajímat o pomoc dané osobě.

Nebo přestane-li téct doma voda, zvednu aktivně telefon a budu volat na vodárny, aby mi řekli jestli to někdo řeší. Prostě se budu aktivně zajímat a nebudu čekat, že se toho zhostí někdo další.

1. Co byste měli udělat, když se stanete svědky situace, která ve vás vyvolá pochybnost?

  • Nečekejte na nic a běžte oslovit osobu, které se to týká.
  • Zeptejte se, zda je v pořádku a nepotřebuje pomoci.
  • Nereaguje-li na oslovení, volejte 155.
  • Poraďte se, oznamte svoji polohu a vyčkejte na instrukce.

 

2. Naopak, co byste měli udělat, když se vám osobně stane něco podobného?

V případě, že omdlíte a pak nabudete vědomí ale nebudete v pořádku a potřebujete si přivolat pomoc, hrajete nejspíš o čas.

  • Můžete-li mluvit, nedovolte kolem jdoucím vyhodnotit stav nouze jako něco jiného a volejte jasně „POMOC“.
  • Nehekejte, neúpějte, netvařte se, že vám nic není a že to zvládáte.
  • Pokud se lidé JEN otáčí, ale nikdo nepřichází k vám, izolujte jednu jedinou osobu z davu a vydávejte jasné pokyny:“PÁN V MODRÉM, VOLEJTE SANITKU, HNED“. „VY, PANÍ, VOLEJTE 155. POTŘEBUJI POMOC„.

 

Nedovolte lidem vyhodnotit vaši situaci jinak

Tento způsob, jak bezprostředně zachránit sebe nebo někoho jiného, popisuje Cialdini ve své knize i skrze svoji osobní zkušennost, kdy se stal účastníkem autonehody. On jediný nebyl v bezvědomí a vybelhal se z auta. Lidé, sedící ve svých autech stojící na červenou, zírali na autonehodu, ale nikdo nevystoupil. Na semaforech blikla zelená a oni se začali pomalu rozjíždět!

Cialdiny byl nejprve v šoku, ale jelikož věděl, jak reagovat, začal ihned na řidiče jmenovitě křičet konkrétní pokyny.

Situace se okamžitě obrátila a řidiči začali ihned reagovat a pomoc poskytli.

V případě paní by nejpsíš pomohl, kdyby se uměla uklidnit, nepřešla do ještě horšího stavu sledováním neúspěšných pokusů svého psa, na kterého se spolehla a svými vlastními silami se pokusila volat o pomoc.

Bohužel spoléhala na to, že lidé umí interpretovat psí naučené chování a pomůžou jí. Netušila nejspíš ani o pluralitní ignoraci ani o sociálním schválení.

Lze tomu nějak předcházet?

Jelikož se mi děje něco podobného, jako paní, Lukáš začal vymýšlet, jak zajistit situaci, kdy budu sama doma s dětmi, nebo venku a odpadnu. V případě, že mě nikdo neuvidí, nebo nebude nikdo, kdo by mi pomohl, bylo by skvělé mít náramek, který umí detekovat pád, problémovou situaci (například na základě zrychlení tepu, poklesu tepu, výpadku srdeční akce…) a rozešle ihned zprávu na mobily lidem, které nastavíte do předvoleb.

Také by mohl umět poslat zprávu o problémech na záchranku s vaší polohou. Samozřejmě by se musely odladit situace, kdy například nepůjde o stav nouze.

Taková věc však neexistuje. Zhostí se toho, vyvinout takovou aplikaci a náramek, někdo?

Dále by určitě pomohlo lépe označit asistenčního psa. Červeno-bílý obleček? Kříž na zádech? Čepička s nápisem HELP nebo POMOC.

Přehrávač, který by majitel mohl klikem na spínač sepnout a přehrávač by začal přehrávat: „POMOC, PROSÍM POMOZ, Volejte 155.“

Oslovit portály a magazíny, které lidi hodně navštěvují s edukačním videem, jak se zachovat při setkání s takovým psem. Sama bych takové video uvítala.

To jsou jen některé z nápadů, jak by se dalo lépe předcházet podobné situaci. 

Děkuji vám za přečtení.

Budu ráda, když někdo další bude vědět, jak v takové situaci pomoci a pokud budete chtít, kupte si Cialdiniho knihu. Vysvětluje mnohem závažnější fenomény v lidském automatickém chování, které nás například donutí nakupovat věci, které nechceme, nebo páchat činy, které bychom normálně nepáchali.

Autor: Helena Lachowiczova

Už od 14 let mám lupénku a za všechny ty roky jsem vyzkoušela snad všechnu dostupnou léčbu, která je v ČR k mání. Bohužel na lupénku je léčba mastičkami krátká, a proto jsem začala hledat další způsoby, jak se této nemoci zbavit. Po několika letech jsem našla funkční a smysluplný plán, jak se projevů lupénky zbavit a jak s ní dále pracovat. Sledujte můj blog a dozvíte se, co jsem všechno vyzkoušela, které techniky fungují a jaké novinky jsou k mání v zahraničí.

Pin It on Pinterest