Začínají opět ta parna a horko. Na každý den mám tak dvě trička, protože jedno je zpocené už v poledne. Začínám spřádat plány na to, jak to udělat, aby byl v našem bytě chládek a příjemně a nestoupala zde teplota. No jo, to je léto.

Já ho miluji, to je o mě známé. Ale co nesnáším jsou rozpálené silnice sálající horko z domů a z ulic, otravní komáři ve stínu a vosy všude, kam se podíváte. A taky jsem se dřív v těch teplech nesvlékala. A vadilo mi i to teplo.

Nosila jsem dlouhé kalhoty a rukáv po celé léto a to jen kvůli ložiskům lupénky na loktech a kolenech. Teď se tomu zpětně směju. Jak jsem mohla mít takhle hloupé nápady a zbytečně jsem se přehřívala?

No, měla jsem je.

Protože mi dost záleželo na tom, jak mě ostatní lidé vidí.

Skrze lupénku jsem si připadala jako nějaké exotické zvířátko, které jde po ulici, má hlavu chameleóní a za sebou táhne obrovský krokodýlý ocas.

Fleky! pro mě byly noční můrou.

Lidi se na ně dívali.

Nebo ne?

Tipněte si. Koukali ti lidi nebo ne? Koukají na vás? Na mě nekoukali. Ale měla jsem takový pocit, že ano. Že mě kvůli flekům hodnotí, že si o mě povídají.

Že si říkají:

“ Hele, a nemá třeba lepru? Nebo nějakou pohlavní nemoc?“

Ve skutečnosti si asi říkali něco takového:

“ Proč na mě sakra ta holka zírá?“

Víte co, mě tehdy nenapadlo, že každý má nějaký typ své sociální fóbie, že lidé řeší svoje problémy a nemají čas řešit, co to máte na sobě a jak vypadáte. Lidé si lidí prostě nevšímají. Je to sociální slepotou, kterou vidíme všude kolem sebe.

Zdravíte každého člověka venku? Pomáháte starým babičkám s nákupem? Ne, cizí lidi se nezdraví, protože jsou cizí, babičkám se pomoc nenabízí, možná na malé vesnici ještě ano ale ne ve městěch, protože by babička myslěla, že ji chcete okrást.

Lidi se navzájem ignorují.

Nevšímají si druhých.

Proč by si tedy všímali vás nebo mě?

Takže se svlékám, oblékám si kraťasi, krátká tílka, opaluji se. Každý rok vystavím svoje bílé nohy, které vypadají jako nohy ředitelky vápenky, sluníčku na odiv a víte, co? Nikdo se na mě nedívá. A já to neřeším. je mi to jedno. Je to moje tělo, můj den, moje rozhodnutí se slunit. O tom také mluvím v mé knize Ve Vlastní kůži, kde jsem nakousla citlivé téma, pro mnohé z nás, stud a pocit méněcenosti a jak se mu postavit.

Tak když příště budete mít nějaké strachy, co by na vaše fleky řeklo okolí a že si radši vezmete ty třičtvrťáky, protože máte olezlá kolena, vzpomeňte si na mě a na sociální slepotu. Nikdo vás řešit nebude, lidi často ani nezaregistrují, zda jste muž nebo žena. Je to vaše tělo, váš život, vaše sluněníčko.

Ps:. Jdu si vybrat nové plavky, odjíždíme totiž do Chorvatska. A kam jedete letos vy?

Autor: Helena Lachowiczova

Už od 14 let mám lupénku a za všechny ty roky jsem vyzkoušela snad všechnu dostupnou léčbu, která je v ČR k mání. Bohužel na lupénku je léčba mastičkami krátká, a proto jsem začala hledat další způsoby, jak se této nemoci zbavit. Po několika letech jsem našla funkční a smysluplný plán, jak se projevů lupénky zbavit a jak s ní dále pracovat. Sledujte můj blog a dozvíte se, co jsem všechno vyzkoušela, které techniky fungují a jaké novinky jsou k mání v zahraničí.

Pin It on Pinterest