Kde bloudíme

Každý den mám dvě pro sebe dva okamžiky, kdy je všude klid a já ležím vedle své dcery, která se chystá jít spát. V takových chvilkách prostě vypnu, hladím ji po vláskách a říkám jí, jak ji moc miluji. Dříve jsem vypnout nedokázala ani na minutku. Neustále jsem přemýšlela. O čem? O tamtom, o tomhlem, o penězích, lidech, blbostech…

Já jsem dříve nenáviděla uspávání malé. Bylo to pro mne za trest! Musela jsem u ní sedět a v hlavě se mi honily myšlenky a plány a já potřebovala být někde jinde. Tehdy mne ani ve snu nenapadlo, že jediné místo, kde vážně chci být, je právě u ní. A proto ty myšlenkové pochody, proudy, všechny ty zmatky a stres. Potřebovala jsem zajistit naší rodině peníze, abychom měli co jíst. Chtěla jsem mít dost peněz pro zajištění všeho co chceme, abychom pak konečně mohli být spolu.

Ale pominula jsem jeden fakt.

My už jsme spolu. Tady a teď.

A nepotřebujeme k tomu nic jiného než nás samé. Potřebujeme být akorát přítomní a umět si ten okamžik užít. Ani náhodou nepotřebujeme peníze, abychom dokázali vytvořit takový okamžik, který má být jen náš a pak ho naplno prožívat spolu. K tomu skutečně nepotřebujeme ani zaplatit nájem, ani nutně nakoupit, ani dalších x-věcí. Tohle všechno počká…

Online

Jsme online na facebooku, na e-mailu, na mobilu. Jsme všude dostupní a přeci jsme si mnohem více vzdálení, než dříve. Proč? Těžko říct. Snad kvůli tomu, že jsme tak dobře dostupní?

Povím vám o posledním zážitku, který ještě teď zpracovávám a stále o něm přemýšlím.

Stalo se to v minulém týdnu, kdy jsme měli na návštěvě rodinu z moravy. Společně s mojí tchýní a jejími dětmi (17 – 12 let) a rodinou mojí kamarádky (dvě děti 9 – 5 let) jsme uspořádali grilování na zahradě, kde byl i bazén.

Znáte to, maso, spousta zeleniny, nějaké to víno a grilované hermelíny. Byla jsem ráda, že se po dlouhé době sejde taková velká společnost. Jaké bylo moje překvapení, když se vytoužená pohoda nekonala.

Kamarádka s dětmi dorazila na čas, jídlo jsme už s mojí maminkou nanosily na zahradu a chybělo jen pár věcí. Ale část osazenstva se vůbec neměla k tomu, aby se šli s kamarádkou, kterou neznali a jejími dětmi, seznámit. Natož si jít za námi sednout a bavit se. Za nějakou dobu přišli, ale bylo znát, že se bavit nechtějí, i když dopředu neřekli, že nechtějí grilovat.

A přinesli si mobily.

Po celou dobu pak všichni tři zběsile vyťukávali něco do mobilů a skoro s námi neprohodili ani slovo. Hodně mě to mrzelo jelikož já mám ráda velké sešlosti. Nějak mi to vzalo vítr z plachet a netušila jsem, co mám dělat proto, aby ty mobily odložili.

Mrzí mne, že dali přednost virtuálním přátelům někde na druhém konci republiky místo toho, aby si užili večer s námi, rodinou, kterou vidí jednou za půl roku. Také bydlíme dost daleko od sebe.

Nepodléhat

Sama se snažím mobilům a lákadlům online světa nepodléhat. Mobil často odkládám tam, kde ho ani nemůžu najít, nejsem dostupná po většinu dne (a vyhovuje mi to) a u počítače zásadně pracuji a co nejméně se rozptyluji. Svoje kontakty se snažím udržovat živé – z očí do očí.

Ne pouze v rámci virtuálního přátelství. Pro mne nemají tyhle virtuální životu valnou hodnotu. Nejen že mi dávají falešný pocit – že mám mnoho přátel a někam patřím – ale také ochuzují mé přátelé a rodinu o živý kontakt se mnou.

To mě skutečně na moderním světě mrzí. Mobily dříve usnadňovali kontakt mezi lidmi. Dnes mi přijde, že ho spíše ztěžují. Pro mne i další lidi v mém okolí, je velký problém volat cizím lidem, raději napíšeme zprávu nebo e-mail. Místo osobní návštěvy uděláme to samé. Svoje přátelé sledujeme z fotografií nebo statusů na Facebooku a ani skutečně nevíme, co vlastně dělají. Máme jen útržky informací, které nám vytvářejí nějaký obrázek. Třebas úplně mylný…

Díky podobným zážitkům jsem se začala více hlídat kdy používám telefon, na co a kdy jsem online. Snažím se prožívat skutečný život a užívat si jej co to jde. Nemyslet na věci, které mi zabírají zbytečně mnoho „slotů“ v mozku a nelze je ihned vyřešit. Snažím se být přítomná v okamžicích, kdy se vytváří život, kdy vytváříme kontakt a společenské vazby.

Jde to, ale je to velmi těžké. Nejdůležitější je však první krok. Uvědomit si, že život není online, ani o penězích, nedá se žít z paliva vytvořeného nereálnými sny. Musí se žít tady a teď, s těmi co máme rádi, vytvářet hodnoty a okamžiky, na které budeme vzpomínat celý život.

Souhlasíte?

 

Autor: Helena Lachowiczova

Už od 14 let mám lupénku a za všechny ty roky jsem vyzkoušela snad všechnu dostupnou léčbu, která je v ČR k mání. Bohužel na lupénku je léčba mastičkami krátká, a proto jsem začala hledat další způsoby, jak se této nemoci zbavit. Po několika letech jsem našla funkční a smysluplný plán, jak se projevů lupénky zbavit a jak s ní dále pracovat. Sledujte můj blog a dozvíte se, co jsem všechno vyzkoušela, které techniky fungují a jaké novinky jsou k mání v zahraničí.

Pin It on Pinterest