Pokud jste navštívili můj blog a pročetli si pár řádků o mé knize Ve vlastní kůži a o mne, zjistili jste, že už dva roky nechodím ke kožnímu lékaři a nemažu se kortikoidy.

Už přes dva roky se u mne neobjevil jediný nový výsev lupénky. Lupénka z vlasů úplně zmizela a velká ložiska na kolenou a loktech jsou každý měsíc menší. Jediné, co mi po ložiscích na památku zůstává, jsou ztenčená místa na kůži v místech, kde jsem měla ložiska největší a mazala je na předpis kortikoidy. (sepsala jsem pro vás uklidňující recept na masku do vlasů, který pomůže přebujelá ložiska odšupit)

A je to tak, už dva roky se nemažu žádnou „účinnou“ látkou a je mi fajn. Kůže mě nebolí a nešupí, sama se průběžně stahuje. Léčí se v přirozeném tempu a reaguje na to, co jím, jak zacházím se stresem a jak se o sebe starám.

A zde nejspíš nastupují vaše otázky.

“ Jak jsem překonala svědivé období a zbavila se šupení?“ “ Hraje v léčbě roli strava a jak velkou?“ “ Jak moc těžké je léčit se bez lékaře?“ “ Jak obtížné to bude? Co pro to musím také udělat?“

Odpovědi najdete v knize

Na všechny otázky odpovídám postupně v knize Ve vlastní kůži. V obsáhlé kapitole o stravě se dozvíte vše potřebné do začátku. Hlavně souvislosti mezi jídlem a lupénkou. Bez minimálních základů nemůžete využít stravu coby lék plnohodnotně a brzy vás jíst zdravě přestane bavit. V knize se dozvíte také o hlavníc směrech, kterých se i já sama ve stravě držím – jsou jimi Paleo a Primal, a které vám pomohou překonat prvotní šok z přechodu na nový režim.

O jakém šoku mluvím? Hlavně o tom, který utrpí váš mozek:-) Není jednoduché zapomenout na desetiletí špatného travování a představit si, že nyní nebudete jíst třičtvrtinu věcí, které najete v supermarketech. Budete v šoku a budete si pokládat otázky typu: „Co budu vařit? Bude to vůbec dobré? Zasytí mě to?“ Není to lehké. Ale není to ani nemyslitelné a nepřekonatelné. Nelze říct, že to nejde. Jde to a jde to krásně. Jen na to musíte takhle myslet.

Jak moc těžké je léčit se sám? To nelze říct. Pro někoho to bude lehké, protože už je z části nastaven a připraven na to, že bude muset pro léčbu něco udělat. Mnozí z vás už studují literaturu nebo dokonce vyřadili z jídelníčku některé problémové potraviny, které vyvolávají systémový zánět a zvyšují riziko propustnosti střeva (ačkoliv tento problém nebyl ještě lékařsky přijat jako oficiální – je bohužel problémem, který je potřeba registrovat a počítat s ním). Pro ty z vás bude přijetí myšlenky o léčbě svépomocí méně náročné.

Naopak pro člověka, který je péčí o vlastní zdraví nepolíbený, nikdy neslyšel o škodlivoti určitých skupin potravin a není připraven na to, že by měl o své zdraví pečovat sám bez pomocí lékařů, pro takového to bude hodně náročné.

Moje nejtežší období

Pro mne byo nejtežší období, kdy jsem začala zjištovat informace, které jsem dosud nikde neměla možnost číst. Byly to informace o jídle, které jsem každý den konzuovala, o účincích stresu a také o tom, jak stres vyvolávají jednotlivé potraviny a také zajímavé tipy na péči, kde hlavní roli hrála jen jedna jediná obyčejná složka. Nebylo moc těžké se tím vším prokousat, ale mnohem těžší bylo je začít vše, co jsem se dozvěděla, praktikovat. To bylo iistě moje nejtěžší a nejdelší období plné váhání, lenosti, přesvědčování sama sebe, že se to samo nějak zařídí, samo se to spustí a že ty změny nějak zavedu.

Ono je jedna věc něco teoreticky vědět a druhá věc to skutečně dělat. Už od malička víme, že se má jíst zdravě. Ale uvést tohle vědění do praxe se nám v životě nepovede. Víme, že není dobré chodit do práce na 14 hodin a přecházet nemoci, ale neumíme se zastavit.

A v právě v tomto našem neumětelství ztroskotá většina pokusů o zdravý životní styl a o léčbu doma. A proto to je pro nás strašně těžké. V knize Ve vlastní kůži jsem připravila kapitolu věnující se právě tomuto problému v nás. Samotné nicneudělání vnímám jako potenciálně větší problém než občasnou konzumaci potravin, které nám způsobují inzulínovou rezistenci (cukr).

Včera jsem se zrovna dívala na film „Jíst, meditovat, milovat“. Kromě toho, že je velmi dobrý a povedený (a bohužel mnozí z nás se v něm vzhlédnou) je také inspirující.

Líbil se mi vtip, který hlavní hrdinka říká při příletu do Itálie. Nemohu ho ocitovat přesně, ale byl nějak takhle:

Tak už si, prosím tě, kup aspoň ten los

 

 Žebrák přišel do chrámu, tak jako už tisíckrát před tím, modlit se a prosit boha o vyslyšení. Žebrák byl zmožený a velmi zarmoucený a tak si sednul k velké soše boha a povídá: Bože, prosím tě, nech mě vyhrát ve sportce aspoň 250 tisíc. Na to se už bůh nemůže dívat a sestoupí k žebrákovy z nebe a povídá: Tak už si, prosím tě, kup aspoň ten los.

 

I když je to „jen“ vtip, je hrozně pravdivý.

Takže ano. Je těžké se vyléčit bez cizí pomoci ale jen tehdy, neuděláme li pro to zhola nic. Je nemožné chtít zázraky za několik málo dní léčby, když celý život našemu tělu dáváme co proto. Ale je lehké začít. Udělat ten první krok. Třeba právě tím, že se začtete do mého e-booku Ve vlastní kůži, který je tu právě pro to, aby vás nakopnul a inspiroval k prvním krůčkům. Aby vás provedl péčí, stravou a ukázal vám, jak porazit všechny ty „nechcusi, nejdeusi a neumímusi“ ve vaší hlavě.

 

Jdete do toho se mnou?

Díky a těším se na vaše příběhy, a také plno mnohem lepších dnů

Helena

Autor: Helena Lachowiczova

Už od 14 let mám lupénku a za všechny ty roky jsem vyzkoušela snad všechnu dostupnou léčbu, která je v ČR k mání. Bohužel na lupénku je léčba mastičkami krátká, a proto jsem začala hledat další způsoby, jak se této nemoci zbavit. Po několika letech jsem našla funkční a smysluplný plán, jak se projevů lupénky zbavit a jak s ní dále pracovat. Sledujte můj blog a dozvíte se, co jsem všechno vyzkoušela, které techniky fungují a jaké novinky jsou k mání v zahraničí.

Pin It on Pinterest